Kill me quickly - Kapitola 10

To co nás zraní nemusí být vždycky zbraň. Někdy to můžou být i vzpomínky.

Kapitola desátá

Nina

Nemohla jsem spát. Byly dvě hodiny v noci a já ještě pořád neusnula. Předtím jsem na internetu prohledávala novinové články a oficiální zprávy o tom, co Dimitri poslední dobou dělal. Nedozvěděla jsem se nic zajímavého ani důležitého, snad jenom to, že před dvěma lety zabil svou přítelkyni. 

Vstala jsem z postele, oblékla si černý župan a šla do obýváku. Zbytek informací zjistím zítra od Dawn. 

Přitáhla jsem si k oknu křeslo a sledovala noční ulici pod sebou. Přemýšlela jsem o všem, co by se mohlo stát v nadcházejícím týdnu a vůbec se mi nelíbilo, na co jsem přišla. V tom jsem ale za sebou uslyšela nějaký tichý zvuk, jako by někdo otevíral dveře. Ohlédla jsme se přes rameno a uviděla Nata. Měl na sobě jenom tepláky a šel pomalým krokem. 

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho. Trhnul hlavou a otočil se směrem, kde jsem seděla. Vypadal, že nemůže zaostřit, a mě napadlo, jestli třeba nenosí brýle nebo čočky. 

„Nic se neděje,“ zamumlal, „jenom nemůžu spát.“ Hmm… tak to jsme dva.

Došel do kuchyňky a nalil si něco k pití. Potom překvapivě přešel místnost a stoupnul si vedle mě. 

Nejdřív nic neříkal, ale nakonec přece jen promluvil. „Proč nespíš ty?“ 

„Proč asi myslíš?“ podívala jsem se na něj pohledem, ze kterého měl pochopit, co si o něm myslím. Zjevně ale byl tak ospalý, že vůbec nevnímal, nebo se to rozhodl ignorovat. „Přijel sem můj šílený bratr a jeho psychopatický osobní strážce a já mám být v klidu? Zvlášť, pokud se mě v nejbližší době budou snažit zabít? Promiň, ale ani já nemám tak pevný nervy.“ 

„Vážně? A to vypadáš, že tě nic nevyvede z rovnováhy.“ 

„Jsem polichocena, že to tak cítíš, ale to bohužel ne, navíc se nebojím o sebe, ale o vás ostatní a o to je to ještě horší. A ještě horší je, že Dimitri se nezastaví, dokud nebudu mrtvá. A vy, v ideálním případě zůstanete v celku a naživu.“ Teď se na mě díval, oči do široka otevřené. 

„Ty si jako myslíš, že tě tvůj vlastní bratr zabije? To by přece neudělal.“ Povzdechla jsem si. Vůbec nikdo nevěděl, čeho je Dimitri schopný. Rozhodla jsem se, že mu řeknu, co se stalo tu noc, kdy jsem byla v podstatě vyhoštěna ze svého domova a ze své země, daleko od všeho, co jsem kdy znala, pryč od všech, které jsem kdy milovala. 

„Za prvé, přestaň ho prosím titulovat, jako mého bratra, a za druhé, nemáš ani ponětí, čeho je Dimitri schopný.“

„A řekneš mi to?“ Díval se na mě zvědavě, jako by mě odhadoval a přehodnocoval svoje mínění o mé osobě. Taky si přitáhl křeslo a sedl si kousek ode mě.

"Jestli to někdy někomu řekneš, najdu si tě. A nechtěj vědět, co bych s tebou udělala..." Pozorovala jsem ho a hledala nějaké známky zaváhání, na nic jsem ale nepřišla, a když přikývl, dala jsem se do vyprávění. 

„Bylo to těsně před Vánoci, kdy mě bylo šestnáct a Dimitrimu dvacet jedna. Otec moc často domů nejezdil, ale tenkrát přijel do našeho sídla, kdy byla na třiadvacátého naplánovaná předvánoční večeře, už dva dny předem. Jeho si skoro nevšímal – zeptal se na školu, a jak se mu daří, ale skoro všechna jeho pozornost patřila mně. Tak to bylo vždycky. Dostala jsem, na co jsem ukázala a když se mě jednou ve škole, bylo mi tehdy patnáct, pokusili unést, vydupala jsem si místo domácího učení chození do školy i za cenu toho, že dostanu bodyguarda. Tehdy jsem se poprvé potkala se Sashou. Byl pro mě jako starší bratr, kterého jsem v podstatě nikdy neměla, protože Dimitri žárlil a nesnášel mě.Já byla prostě rozmazlený fracek. Ale té noci před Vánocemi jsem dostala pořádnou lekci…“ 

Podívala jsem se na Nata. Seděl se zatajeným dechem, pozoroval mě a čekal, co přijde. Najednou byl ale celý svět rozmazaný. V očích jsem měla slzy. Když jsem mu to vyprávěla, bylo to, jako bych to prožívala všechno znovu. Zamrkala jsem, abych slzy odehnala, a pokračovala ve svém příběhu.

„No, takže otec přijel domů. Na večeři jsem od něj dostala nové šaty. Byly krásné – z blankytně modrého saténu. Musely stát majlant, ale to už byl celý otec. Matka tehdy dostala nový náhrdelník. Diamantový. A Dimitri nedostal nic. Otec mu nic nepřivezl. Tehdy jsem v jeho očích viděla záblesk nebezpečné zloby, ale byla jsem prostě dítě a užívala si nového dárku.
Když jsme pak snědli hlavní chod a mělo dojít na dezert, vpadli do jídelny čtyři muži. Byli celí v černém a měli zbraně.
Matku střelili třikrát do hrudi. Zemřela rychle.
Já jsem si chtěla zalézt pod stůl, ale jeden z nich mě chytil. Mezitím další z nich střelil otce do ramene. V té chvíli se Dimitri zvedl. Rozepnul si sako, zpod kterého vytáhl pistoli a začal řvát na otce. Střelil ho nejdřív do jednoho kolene a pak i do druhého. Nakonec mu prostřelil i druhé rameno. Celou tu dobu mu nepřestával nadávat do zasraných zkurvenců a podobně. Chtěl ho donutit, aby křičel, doslova řval a žadonil o smrt. On se na něj ale jenom díval a nic neříkal. Pak se Dimitri naštval. A střelil ho mezi oči.
Nevěděla jsem, co se bude dít dál. Volala jsem Sashu. Nikde jsem ho předtím neviděla, ani žádného z otcových bodyguardů. Myslím, že je tenkrát všechny zabili. Pak jsem si ho všimla. Měl několik oděrek a dva muži ho drželi u stěny.
Dimitri k němu přešel. Něco mu šeptal. Sasha se pral, chtěl se k němu dostat a zabít ho. Ale ti muži ho udrželi. Když Dimitri domluvil, klesl Sasha rezignovaně na stěnu. Neudělal nic, když mě Dimitri popadl za ruku a odvlekl pryč.
Naložil mě do auta a poslal se mnou jednoho z těch mužů pryč. Dovezl mě do přístavu. Tam mě prodal nějakému obchodníkovi s bílým masem, aby se mnou udělal, co chtěl.
Naštěstí jsem byla dostatečně hezká, takže mě odvezli do států, abych dělala děvku.“

Víc – jak to tu bylo těžké – jsem mu říct nechtěla. S váháním jsem se na něj otočila, a uviděla, že mu tečou slzy. Já sama už brečet přestala. Vstala jsem a stoupla si k oknu, abych se na něj nemusela dívat. Ještě bych začala znovu.

„Ať tě ani nenapadne mě litovat. Chtěl jsi vědět, čeho všeho je Dimitri schopný. Teď to víš,“ řekla jsem mu, teď už mírně ochraptělým hlasem.

Nic neříkal, ale slyšela jsem zaskřípat židli, takže musel vstát. Náhle jsem na rameni pocítila jeho ruku. Jemně mě otočil směrem k sobě. Pak mě objal. Nečekala jsem to, stála jsem tam jako solný sloup. Ruce jsem nechala spuštěné podél těla. Neopětovala jsem mu objetí, ale ani jsem se nepokoušela mu vyvléct.

Po chvíli mě pustil. Odtáhl si mě na délku paže, aby na mě pořádně viděl. Opětovala jsem mu pohled. Pak sklopil oči, otočil se a odešel. 

Nechápala jsem, proč nic neřekl. Asi jsem v něm vzbudila další vlnu odporu k mé osobě.

Nathaniel

Když jsem od ní odcházel a nechával ji v té ztemnělé místnosti, osvětlené jenom pouličním světlem, říkal jsem si, jak moc jsem se v ní zmýlil. 

Byla silná. A pokud byla tak drsná, ne-li možná trochu i krutá a bezcitná, nebylo to tím, že by si to užívala.

Bylo to proto, že to byl jediný způsob, jak mohla přežít.

Řekla mi, ať ji nelituju. Radši jsem tedy nic neřekl. Protože mě nenapadlo nic než kromě slov lítosti. Chtěl jsem se jí omluvit, říct, jí, že je mi to líto. Ale pokud bych to řekl, nejspíš by mě rozcupovala na kousíčky. Byl jsem rád, že mi ukázala i svou slabost, svou zranitelnost, kterou se snažila schovat za suverenitu a drsné chování.