Nevím, co napsat, takže asi jenom příjemné počtení :)
Kapitola třináct
Tyler
Vezl jsem zamlklou a totálně promočenou Ninu k ní domů. Po cestě jsem se s ní snažil mluvit, ale všechny moje pokusy o komunikaci ignorovala.
Zastavil jsem před vchodem a vypnul motor a čekal. Ona prostě seděla vedle mě. Nezvedala se, že vystoupí. Hleděla před sebe na přední sklo, na kterém se stékaly dešťové kapky.
Opatrně jsem k ní natáhl ruku a zatřásl jí ramenem. „Nino, jsme doma.“ Otočila se na mě s prázdným pohledem, zvedla si z podlahy boty, otevřela dveře a vystoupila. Než zabouchla dveře, dočkal jsem se akorát příkazu, že mám prý vyřídit Tonymu, že přijde v pondělí ráno, a kdyby se dělo něco mimořádného, tak bude na telefonu.
Díval jsem se za ní, jak zavírá dveře a ujistil se, že nikam jinam nejde. Když to konečně vypadalo, že se neodejde, nastartoval jsem auto a jel domů.
Zaparkoval jsem v garážích pod kancelářemi a výtahem vyjel do třetího patra, kde jsem měl pokoj. V obýváku jsem se narazil na Nata, který seděl v křesle u okna a zíral ven. V ruce měl skleničku a vedle něj na zemi stála láhev Jacka Danielse. Jo, super, takže s ním dneska žádnej pokec taky nebude.
Uvědomoval jsem si, že právě skončil pohřeb a lidi měli nárok být smutní, jenže všichni vypadali, jako by se připravovali na vlastní smrt, která má nastat zítra.
Prošel jsem ještě dlouhou chodbou, kde v poslední místnosti měla svou základnu Dawn. Byla tam a spolu s ní i Jason a Sarah. Nechápal jsem, proč ona byla na pohřbu, když Jona ani neznala, ale Nina ji asi chtěla mít hlídanou dvacet čtyři hodin denně.
Na stole jsem uviděl otevřenou láhev whiskey a hlavou mi proletělo, že se tady všichni asi dali na alkoholismus. Skleničky před sebou měli jenom Dawn a Jason , Sarah svírala v rukách žlutý hrnek, nejspíš s kávou. Takže pokud neabstinuje, což mi nesedí k tomu, že vlastní noční klub, tak ti dva odjedou pryč.
Super. Musím si vymyslet program na večer, nebo z toho budu mít depresi.
Dawn konečně zpozorovala, že nejsou sami. „Nazdar Tylere, neviděl jsi někde
Ninu?“
Rozhodl jsem se hrát neviňátko. Aspoň tak zjistím, co se stalo, že jsem ji našel skoro hodinu chůze od hřbitova. „Naposledy jsem ji viděl na hřbitově s Jasonem a Sarah. Kam šla potom, to opravdu netuším. Proč?“
Podívala se na mě s nedůvěřivostí. Vůbec jsem se jí nedivil, ale vzhledem k tomu, že schopnost lhát jsem dovedl k dokonalosti, neměla šanci cokoliv poznat. „No celkem se o ni bojím. Když odcházela, tak byla dost vynervovaná a seřvala Jasona a Sarah, pak ji odtáhl Nate do auta. S ním ale nepřijela.“
Za mnou se ozvalo odkašlání. Otočil jsem se a uviděl Nata. Opíral se o rám dveří a vypadal, že už toho má až dost.
„Pokud hledáte tu šílenou děvku, tak bych se o ni nebál. Ona si určitě nějak poradí. Trochu jsme se pohádali a ona pak vyletěla z auta. Kam šla, to opravdu nevím, ale pokud budeme mít štěstí, třeba ji něco přejede.“
Všichni jsme se na něj šokovaně dívali. Pak mi seplo v hlavě a natáhl jsem se pro něj a chytl ho za krk, mrštil jsem s ním o stěnu a dusil ho.
„Ještě jednou se o Nině vyjádříš jako o děvce a já ti zlámu všechny kosti v těle. Je ti to jasný?“ Najednou mi někdo trhl ramenem, byl to Jason a tahal mě od toho pitomce pryč. Podíval jsem se na něj, v obličeji byl úplně rudý, od toho, jak jsem mu bránil dýchat. Ale jinak ten parchant vypadal celkem v pohodě a to se mi nelíbilo. Bylo mi úplně jedno, že mu zemřel otec. K Nině se takhle chovat nebude. Spustil jsem ruku z jeho krku a Jason ode mě couvl. Přesně to jsem potřeboval, protože než se po mně stačil znovu natáhnout, praštil jsem Nata pěstí do tváře.
„Doufám, že jo…“ podíval jsem se na něj a jeho obličej byl zosobněná nepříčetnost. Zatínal prsty a chtěl mě bezpochyby praštit, nakonec si to ale rozmyslel. Možná není tak blbej, jak se zdá. Otočil se na patě a odešel.
Jason mě hodil na židli, stál nade mnou a ostražitě mě sledoval. „Neboj, nikomu ostatnímu nic neudělám, ale ten kretén mě vážně nasral.“ Jeho postoj se vůbec nezměnil. „No a když už tu tak všichni sedíme a uvažujeme nad tím, jestli jsem psychopat, tak vám můžu s klidem říct, že jsem i lhář, protože vím, kde Nina je. Před necelou hodinou jsem ji odvezl domů. Sice byla na prášky a vzkazuje, že přijde až v pondělí ráno.“
Dawn se na mě dívala pohledem, který zračil maximální znechucení a pohrdání mou osobou. „Víš, Tylere, ty jsi vážně kretén. Pak se divíš, proč tě nemám ráda. Skus se občas chovat normálně, mluvit pravdu a být k lidem milej. Ještě je taky při první příležitosti skus nezmlátit a možná se pak budeš dát považovat za člověka a ne za bezohledný hovado.“
„Skvělá řeč, D, k tvé smůle mě ale vůbec nezajímá, co si o mně myslíš.“ Odvětil jsem jí a zvedl se ze židle. Jason ustoupil a já tak měl volnou cestu ke dveřím.
Když jsem odcházel, ještě jsem se na ně podíval. D mě propalovala pohldem, Jason měl kamennou tvář, ale Sarah si mě prohlížela jako bych byl nějaký maximálně zajímavý vědecký experiment.
„Co je?“ Obořil jsem se na ni, protože mi už pomalu začínala docházet trpělivost.
„Nic, jenom přemýšlím. Vypadáš jako velice komplikovaná osobnost. Nina mi o tobě párkrát říkala. Myslela si, že jsi sociopat nebo psychopat, ale podle toho, co jsem vypozorovala, nemáš žádnou psychickou poruchu. Jsi prostě jenom hrubý, neumíš ovládat svoje emoce a ventiluješ se na nejbližším možném cíli.“
Překvapeně jsem na ni hleděl. Možná měla trochu pravdu, ale to jsem jí nehodlal přiznat. „A ty jsi jako co? Psycholog?“
Blahosklonně se na mě usmála, že jsem si skoro připadal jako idiot. „Vlastně jo, jsem. Mám červený diplom s psychologie na Chicagské universitě. A co ty? Kde jsi studoval, nebo tedy, studoval jsi vůbec někde?“
Kdyby to řekla jiným hlasem, myslel bych si, že mě chce ponižovat. Ona se ale prostě jenom zeptala.
„Já nev-“ sakra, nebudu jí tady vykládat, že to nevím, odkašlal jsem si. „Nikde jsem nestudoval.“
Nevypadala, že by mi to uvěřila, ale nic na to neřekla a víc se v tom nerýpala.
Žádné komentáře:
Okomentovat