Kill me quickly - Kapitola 15

Dneska další kapitolka. Nina je prostě... Nina...

Kapitola patnáct

Tyler

Vzbudil jsem se v osm deset. První věc co mi přišla na mysl, hned jak se můj mozek vzpamatoval, byla ta, že mě Nina zabije. Jedna z věcí, který nesnášela byla nedochvilnost. 

V rychlosti jsem se umyl a oblíkl a vletěl jsem do obýváku. Tam ale nikdo nebyl. Došel jsem do kuchyně, kde bylo uvařený kafe. Vzal jsem velkej hrnek a nalil si ho plný té černé silné břečky. Podle konzistence ho nepochybně vařila D. 

Uslyšel jsem hlasy a smích a vydal jsem se k Noře, tak říkám Dawnině počítačové základně. 

Našel jsem tam rozřechtanou D a Nata, který se uculoval a bavil tím, že se D nejspíš trochu přidusila koblihami. 

„Zdar lidi,“ pozdravil jsem od dveří a šel si sednout k jednomu z Dawniných skleněných stolů. Rád jsem ji provokoval tím, že jsem si na ně dával nohy. Nejlíp, když jsem měl obutý motorkářský zablácený boty.

„Čus Tyi, ty nohy okamžitě dolů. Nechceš vědět, co ti jinak udělám.“ Ušklíbl jsem se, ale udělal jsem, jak řekla. Zatím tu vládla až moc dobrá nálada. Nate sice nic neříkal a mračil se na mě, ale i to bylo lepší, než kdyby chtěl za ten pátek odvetu. Během víkendu jsme se navzájem šikovně vyhýbali a potkali se maximálně na chodbě. Todle bylo poprvý, co jsme spolu museli být v jedné místnosti.

„Nina je u Tonyho?“ zeptal jsem se. D pokrčila rameny, „nevím, kde je. Myslím, že dneska tu ještě nebyla. Ale zkontroluju to,“ a začala startovat počítače.

„Tys ji neviděl?“ Otočil jsem se na Nata. Ten se snažil skrýt úšklebe, ale nějak se mu to nepovedlo. „Ne, netuším kde je.“

D začala zuřivě cvakat do klávesnice a za chvíli nám už podávala hlášení. „Žádný příjezd motorky ani aut. Nepřišla ani pěšky.“ Trochu se zamračila. Oba jsme věděli, že když Nina řekne, že tu bude, tak přijde i kdyby padaly trakaře.

„To je blbý. Nevolala, že se zdrží?“ Já na mobilu žádný zprávy neměl, ale možná zavolala přímo sem. 

D pocvakala pár kláves. Za chvíli jsme už slyšeli hovor. Chvíli to byl jenom šum a nic se nedělo, ale potom se najednou ozval zastřený hrubý hlas se silným ruským přízvukem. „Hej! Co to děláš?“ Pak následoval nějaký náraz a slyšel jsem zvuky zápasu. Někdo zakřičel a pak se zase ozval hlas s ruským přízvukem, tentokrát ale jiný. „Ty malá děvko!“ Zase zaječení, tohle jsem ale poznal, byla to Nina. Hovor skončil a nikdo z nás nic neříkal. Dawn se třásla na židli a objímala se rukama. Podíval jsem se na Nata a i on vypadal vyděšeně. 

Zvedl jsem se ze židle a hrnek postavil na stůl. „Jedeš se mnou? Jestli jí něco udělali, budeš se hodit.“ Nezaváhal, postavil se a vyšli jsme ze dveří. Sjeli jsme do garáží,  a Nate zamířil k černému Audi, které bylo zjevně jeho. Nastartoval  a z garáží vyletěl tak rychle, že mě to hodilo na dveře. Pak ale dupl na brzdu.

„Nevím, kde bydlí,“ uvědomil si. 

„To je v dobrý, budu tě navigovat, není to daleko.“

Nate

Během deseti minut jsme byli u Niny a já měl opravdu štěstí, že nikde nebyli policajti. Ti by mi totiž zabalili řidičák tak minimálně na sto let.

Popadl jsem z kufru brašnu, kde jsem měl věci k akutnímu ošetření. Nevěděl jsem , co mám čekat. Doběhl jsem Tylera u dveří jednoho z nižších čtyřpatrových domů. Nezaváhal a šel dovnitř, vyšel do druhého patra. 

Zastavil se u jedněch dveří a poslouchal. Pak opatrně zkusil stisknout kliku a dveře se otevřely. 

Vešel dovnitř a já čekal, jestli se něco bude dít. Když to vypadalo, že je všechno v pořádku tak jsem ho následoval dovnitř. 

Byl to menší byt, ode dveří bylo vidět do mini kuchyně, když jsem šel dál, uviděl jsem Tylera sklánět se u gauče. Neviděl jsem Ninin obličej, ani horní část těla, ale podle toho, jak bezvládně jí visely nohy, bych si málem myslel, že je mrtvá.

Udělal jsem několik kroků, odstrčil Tylera a pak ji zrentgenoval pohledem. Byla bledá, to nepochybně, neměla tričko a na rameni měla zalepenou nějakou ránu, která šíleně krvácela. Strhnul jsem náplast a uviděl malou úhlednou ale určitě hlubokou ránu. Byla nejspíš od nějakého nože. 

Hodil jsem tašku na zem a vytáhl si z ní baterku a stetoskop. Zorničky jí reagovaly normálně. Dech měla mělký, ale pravidelný. Budu ji muset okamžitě převést na ošetřovnu a zjistit, co všechno má poraněné. Tepna je v pořádku, ale byla tu možnost, že trefili nějakou žílu a šlachy taky mohly být poraněné, nemluvě o svalstvu.

„Kurva,“ ozvalo se ze zadní části bytu. Ohlédl jsem se po zvuku hlasu a uviděl Tylera ve dveřích koupelny. 

„Co se děje?“ Křikl jsem po něm. Přišel ke mně, v ruce držel nějaké plato léků. 

„Tyhle léky mám taky,“ začal vysvětlovat, „dal mi je Jon. Jsou hrozně silný. Strašně rychle se po nich usíná, tlumí hodně bolest, ale taky prý zabraňujou srážlivosti krve nebo co.“ Podal mi to. No jasně, tyhle prášky jsem znal, ale divil jsem se, že Tyler taky. Jak vidno můj otec nebyl až zas tak moc opatrný. 

Tyler zaúpěl, a opatrně odsunul Nině nohy a pak žuchnul na gauč. 

„Co je?“

„Jak ji znám, určitě si toho vzala víc, než měla. Nikdy u ničeho nedodržuje dávkování.“ Podíval jsem se. 

Chyběly tři pilulky. Za předpokladu, že to plato bylo nové, to byl parádní průser. Navíc se ty prášky nedaly kombinovat s anestezií. Sakra.

Zatřásl jsem jí pořádně zdravým ramenem. Zaúpěla nejspíš bolestí. To mi vadilo, ale neměl jsem na výběr, potřeboval jsem ji vzbudit a zjistit, kolik a kdy si tě prášků vzala. 

Na pátý pokus, po lehkém proplesknutí konečně pootevřela oči. 

„Co tu chcete?“ zamumlala, chtěla se otočit na bok, ale špatná strana. Zatížila to zraněné rameno a v tu ránu byl vzhůru. Samozřejmě se z toho spustilo ještě větší krvácení. 

„Hej! Nino, podívej se na mě!“ Nereagovala a tak jsem ji jemně chytil za bradu a natočil její obličej k sobě. 

„Kolik sis vzala těch prášků? A kdy?“ Nevydržela sedět rovně a tak spadla do gauče, zase se praštila do ramene. Zjevně je při vědomí držela bolest.

„Já – já nevím, bylo to ale nový.“ Skvěle, takže tři prášky. „A kdy sis je vzala?“ 

„Před os – osmou.“ Podíval jsem se na hodinky. Bylo půl deváté. Zhruba třičtvrtě hodiny. Ještě se nemohly vstřebat všechny. 

Podívala se na mě a snažila mračit se, mimika jí ale moc nefungovala, takže to vypadalo spíš roztomile než hrozivě. „Víš, šla jsem chcípnout sem, kdybych šla na ulici, někdo by mě tam mohl najít.“ Panebože, na co ona teď zvládá myslet.

„To je jedno, omlouvám se, že jsem ti to řekl, ale teď potřebuju, abys vstala, pomůžu ti, a dostala ze sebe ty léky. Je celkem dobrá šance, že se ještě úplně nevstřebaly.“

Zase se pokusila mračit, „to se jako mám jít vyzvracet?“ 

„Jo. Protože tu nemám věci na vypumpování žaludku.“

Pokusila se zvednout, ale spadla zpátky a zafňukala. Natáhl jsem se pro ni a podepřel ji kolem pasu. Pomohl jsem jí vstát a nějak jsme došli do koupelny. Shodila mou ruku a doklopýtala k záchodu, opřela se rukou o zeď. „Zvládnu to sama, vypadni.“ Hleděl jsem na ni. Pak jsem usoudil, že v záchodě se snad neutopí a tak jsem za sebou zavřel dveře. Čekal jsem, dokud jsem neuslyšel spláchnutí. Pak jsem se tam zase vrátil a našel ji u umyvadla. Oplachovala si obličej. 

„Pojď, teď tě vezmu na ošetřovnu a dám tě zase pěkně dohromady.“

Podívala se na mě zkoumavým pohledem. „Takže seš ochotnej mě zazáplatovat?“ Ona si vážně všechno pamatuje.

„Jo, ošetřím tě. A vážně se omlouvám za to, co jsem ti řekl.“ Pokývla hlavou a natáhla ke mně ruku. Přešel jsem k ní a zase ji podepřel. 

Tyler už na nás čekal a přehodil Nině přes ramena bundu, aby nebyla jenom v podprsence. 

Sejít ze schodů byla celkem výzva, ale nakonec se nám to povedlo. Tyler odemykal a otevíral dveře, jak bylo potřeba, takže za chvíli jsme už měli Ninu naloženou vzadu v autě a řítili se směr kanceláře.

Po cestě začala Nina zase usínat, takže Tyler složitě přelízal sedadla k ní. „Dávej pozor, vole, málem jsem naboural,“ zahučel jsem na něj, když mě kopl nohou do ramene. „Promiň, no.“ 

Zajel jsem do garáží, a zatímco jsem parkoval, abych nestál uprostřed cesty, Tyler už otevíral dveře a vyskakoval skoro za jízdy. 

„Dostaneš ji nahoru sám, že jo?“ houkl na mě. „Jdu ti sehnat někoho, kdo ti pomůže, až ji budeš řezat.“ A s těmi slovy zmizel. 

Přešel jsem k zadním dveřím. Nina stěží mžourala. Přemýšlel jsem, jak to udělám s léky a anestezií, když mě vytrhl její hlas. „Tak pomůžeš mi, nebo tak hodláš jenom tak stát?“

Pořád mě překvapovala, protože se začala drápat ven z auta. Asi nebyla tak mimo, jak jsem si myslel. Nakonec jsem ji dostal na ošetřovnu, kde na mě čekal nějaký muž. Chystal nástroje, a když mě uviděl, okamžitě mi šel pomoct s Ninou. Položili jsme ji na lehátko. 

Podívala se na mě zpod přivřených očí. „Dělej, co umíš, ale nechci mít jizvu.“ Pokusila se usmát, ale moc jí to nešlo.

Zazubil jsem se na ni. „Víš, já jsem doktor, ne čaroděj. Teď lež a čekej. Za chvíli už budeš v pohodě. Dám tě dohromady.“