čtvrtek 30. srpna 2012

Kill me quickly - Kapitola 17

Po dlouhé odmlce, za kterou se moc omlouvám... ale zas tohle je nejdelší kapča, jakou jsem kdy napsala... :)

Užijte si večírek :)







Kapitola 17
„Sakra, Nino, kde je ten kartáč?!“ lamentovala Dawn, zatímco převracela všechny věci na stole ve snaze najít ten zatracený hřeben. Připravovaly jsme se tu už skoro půl hodiny, a Sarah ještě nedorazila. Začínala jsem si dělat starosti, kde je, protože do zahájení večírku zbývala necelá hodina. Měla jsem na sobě svoje šaty, stejně tak Dawn. Ty její byly ze světle zelené krajky v barvě jarní trávy a končily jí někde v polovině jejích trestně dlouhých nohou. Já si vybrala šaty z lesklého saténu, které zakrývaly kolena, protože od napadení mých ruských kamarádů se mi na koleně vybarvila parádní modřina. Jak jsem seděla na židli, uhladila jsem si je. Byla jsem hotová mnohem dřív, než D. Líčení jsem neřešila, nepotřebovala jsem to, jenom jsem si přepudrovala tvář a zvýraznila oči řasenkou.

 Sarah měla šaty tady. Visely na ramínku a trvalo celou věčnost, než si je vybrala. A když už jsem já znuděná z nakupování, věřte, že to musí být opravdu otrava. Měly černou, bohatě nabíranou sukni ke kolenům a vršek byl zelený s rukávy. 

„Promiň, že jdu pozdě! Ale já a to nemůžu, opravdu. Jason jel moc rychle a chytli ho policajti. Naštěstí to je jenom dva bloky. Přísahám, že mi ale za to zaplatí. Musela jsem běžet v těhdle botách!“ Podívala jsem se, co měla obuté. Byl podzim, takže moje milovaná Sarah měla kozačky… pokud se to tak dalo nazvat. Bylo to do půlky lýtek, samý řemínek a přezka a mělo to minimálně deseticentimetrový jehlový podpatek. Sarah měla přes rameno přehozenou největší kabelku, kterou vlastnila, nepochybně napěchovanou věcmi, potřebnými k přípravě. Já prý nic nemám. 

Kupodivu si ale rozuměla s Dawn. Nechat ty dvě v jedné místnosti bez dozoru se rovnalo katastrofě biblických rozměrů. Vím to z vlastní zkušenosti, sice jsem na ně celý týden dohlížela, ale i tak to bylo… na nervy jdoucí.

„To je tvůj problém, zlato, říkala jsem ti, že nemáš nosit tyhle příšernosti.“ Podívala se na mě, jako bych byla šílená a bez komentáře přešla k šatům a začala se převlékat. 

Hlavní tábor jsme rozbily u Dawn v kanceláří. Tony se připravoval u sebe v bytě a Nate a Tyler byli pravděpodobně taky ve svých pokojích, pokud teda už nenasávají v obýváku. Na posilněnou, tak to aspoň říkali poslední týden. Jako kdyby byl ten ples nějaká katastrofa. 

Vlastně jsem se na to snažila nemyslet, protože to katastrofa byla. Vědomí, že se uvidím po víc jak deseti letech s Dimitrim a hlavně se Sashou… přemýšlela jsem, jestli budu mít možnost si se Sashou promluvit, protože jsem pro něj měla několik ne zrovna příjemných otázek. Jedna z nich byla, proč nechal Dimitriho, aby mě poslal tehdy pryč.

Zatřepala jsem hlavou. Tohle zvládnu. Zvládla jsem už horší věci. No to možná ne, ale to půjde. 

Dimitri je prostě jen další grázl, se kterým se musím vypořádat. Ať to stojí, co to stojí. On mě nedostane.

„Mohla by ses laskavě přestat tvářit tak kysele a nasadit si na tvář úsměv?“ jasně, ta malá potvora nemůže dát pokoj. „Zmlkni D, nebo ti rozcuchám vlasy a budeš si muset udělat ten svůj parádní účes znovu.“ Vyděšeně na mě vyvalila oči, protože věděla, že bych toho byla schopná. Mezi tím, jak jsem přemýšlela, si totiž na hlavě vykouzlila drdol a po stranách tváře jí spadaly pramínky vlasů. 

Sarah už byla taky skoro hotová, teď si malovala oči řasenkou. Stálo mě to hodně přemlouvání, ale nakonec jsem ji donutila, aby si tetování ve výstřihu a na rukách zakryla make-upem. Až na vyholené vlasy po straně hlavy vypadala celkem normálně. 

„Jdeme?“ zeptala se Dawn. Poslední tah řasenkou a byla hotová i Sarah, tak jsme vyšly ven. Abych pravdu řekla, celkem jsem se bála Nata. Sundala jsem si totiž tu pitomost, které on říká ortéza. K šatům to prostě vypadalo hnusně a tak jsem si to nechat nemohla. Doufám, že nebude křičet… moc.

Protože to byl hlavní spor týdne. Hádala jsem se o tom s ním minimálně hodinu denně. Tyler a D z nás měli srandu a Tony mu nakonec řekl, ať mi to prostě dovolí sundat. Ale on ne. Stejně to bylo jedno, nepotřebuju totiž ničí dovolení. A pokud ten pitomec bude chtít podepsat nějakej revers, tak to má mít.

Když jsme vešly do obýváku, naskytl se nám známý pohled. Pánové se rozvalovali na gauči, na stolku láhev whisky nebo něčeho takového. Akorát že teď na sobě měli obleky. A musela jsem uznat, že jim to opravdu slušelo. Tyler na sobě měl černý oblek a světle zelenou košili. Ať byla ze začátku, že půjdou spolu D jakkoliv naštvaná, za dva dny se mohla zbláznit, když nemohla sehnat košili pro Tylera ve stejném odstínu jako její šaty. Neměl kravatu. Nesnášel je. 

Když můj hodnotící zrak padl na Nata, málem mi spadla čelist. Neuvěřitelně mu to slušelo. Měl černý oblek, podobný jako Tyler. Měl ale i černou košili a lesklou, zelenou kravatu, která se hodila k mým šatům. A D z ní taky málem dostala infarkt. Oba jsme jí tvrdili, že to nevadí. Ještě včera dopoledne totiž nemohla nic najít. Bylo pro mě záhadou, jak to zvládla, ale s jejím perfekcionismem byla schopná převrátit celý New York vzhůru nohama, jen aby ji sehnala. Nakonec ji sem dovezl včera, skoro v noci, nějaký kurýr.

Bylo vidět, že ti dva nás taky hodnotí. Na Tylerově tváři hrál úšklebek, jak si usrknul ze své skleničky. Zato Natův pohled metal blesky. Mým směrem. Sakra, já to věděla

„Kde máš ortézu?“ a je to tady. Narovnala jsem se, abych čelila jeho zlostnému pohledu.

„V pokoji na posteli. Nepotřebuju tu blbost. Rameno mě stejně už skoro vůbec nebolí.“ Bránila jsem se. Můj hlas nebyl tak pevný, jak jsem chtěla.

„Jasně jsem ti řekl, že si tu ortézu sundávat nebudeš. Teď si pro ni okamžitě zajdeš a nasadíš si ji!“

„Co si o sobě sakra myslíš, že mi budeš rozkazovat ty –“

„Stačilo by, panstvo,“ přerušil ho autoritativní hlas. Tony stál ve dveřích. Na sobě měl šedý oblek s tmavě zelenou košilí. 

„Je nejvyšší čas přivítat naše hosty.“ A s těmihle slovy vykročil z pokoje, byl si jistý, že půjdeme za ním. Díky bohu, vlastně Tonymu, že mě zachránil od té příšernosti. Nate na mě ještě pořád koukal naštvaně. Věnovala jsem mu široký vítězný úsměv. On si odfrkl, ale nastavil mi rámě. Jo fakt super, tak ať už je to za mnou…

*

Dimitri
O pár bloků dál… 

Vyšel jsem ze sprchy a podíval se na oblek, který jsem měl rozložený na posteli. Za půl hodiny měla začínat akce týdne. Večírek, kde se setkám se svou malou sestřičkou. A samozřejmě i s jejími přáteli. 

Slyšel jsem Sashu, jak netrpělivě přechází přede dveřmi. Z vyhlídky, že tam se mnou musí jít, nebyl vůbec nadšený. Pokud můžu soudit, nechtěl vidět Ninu. Roky jsem před ním tajil, jak tady v Americe žije, ale ten parchant to nakonec stejně zjistil. Bylo velmi obtížné udržet si potom jeho loajalitu. A podle jeho chování, nejspíš se obviňoval z toho, co se jí stalo. Bohužel je ale nejschopnější člověk z mé ochranky a já si sebou můžu dnes vzít jenom jednu osobu. Jen s jedním z těch ostatních pitomců bych nešel. Takže jsem si prostě musel přiznat, že kromě toho, že chci Ninu a Sashu provokovat, má jeho přítomnost na tom večírku, kde bude bezpochyby spousta nepřátel, včetně sestřičky, je praktická věc.

Zatím jsem nepotkal nikoho, kdo by toho psychopata předčil. A nepochybuju o tom, že kdyby měl možnost, okamžitě by mě zabil. Po pravdě, tohohle jsem se nejvíc bál. Ne vrahů, které by na mě mohli poslat jiní, před těmi mě ten parchant ochrání. Ale před ním mě bohužel neochrání nikdo.

Oblékl jsem si šedý oblek s tenkými černými proužky a jasně zelenou košilí. Vlasy jsem měl už upravené, zkontroloval jsem se v zrcadle. 

Vyšel jsem do obýváku najatého hotelového apartmánu a našel jsem tam Sashu, který pochodoval jako tygr v kleci, přesně jak jsem předpokládal. Jeho oblek byl černý, košile byla tak tmavě zelená, že se místy zdála být černá a k tomu měl černou kravatu. Tohle všechno skoro až nepřirozeně kontrastovalo s jeho bledou pokožkou a tmavě blond vlasy.

„Jdeme, vzhůru do pekla,“ rozkázal jsem. Rozešel jsem se ke dveřím, a čekal, až mě ten idiot předejde a otevře mi je. Mělo mě napadnout, že nic takového neudělá. Se znechuceným odfrknutím jsem si otevřel sám a zamířil k výtahu. Dole v garážích jsem si dveře od auta taky musel otevřít sám. Ten pitomec se mi mstil za to, že jsem ho donutil jít taky, o tom nebylo pochyb. Jeho prudké brždění a zatáčky byly něco hrozného. Celkem jsem si oddechl, když jsme zastavili před hlavním vchodem a vystoupili jsme, zatím co nějaký poskok jel zaparkovat auto. Přelétl jsem vyzdobenou budovu pohledem a pomyslel si… Vzhůru do pekla…

*
Nina
Uvítací kecy jsme už měli za sebou. D, Ty, a já jsme si postáli chvíli na pódiu vedle Tonyho, zatímco pronášel ten svůj světoborný proslov, jak je rád, že tu všichni jsou a že doufá, že se všichni budou bavit… blá blá blá… nevím, jestli to někdo poslouchal. Každopádně já teď od baru skenovala místnost v očekávání, kde je Dimitri, protože při proslovu jsem ho nikde mezi hosty nepostřehla. 

„Ahoj, malá sestřičko,“ my o vlku…

Rychle jsem se otočila a uviděla ho stát za sebou. Sasha byl kousek od něj a snažil se dívat kamkoliv, jenom ne na mě. Věnovala jsem mu víc pozornosti než Dimitrimu a prohlížela si ho. Změnil se. Hodně, a to nemyslím jenom vzhledově, v jeho držení těla a způsobu, jak se hýbal, bylo něco jiného, temného, co tam dřív nebývalo. Snažila jsem se mu podívat do obličeje, ale pořád uhýbal. 

Nakonec jsem se vrátila se svým zkoumavým zrakem k Dimitrimu. Pokud se Sasha změnil, tak on musel přinejmenším prodělat plastickou operaci. Jediné, co mi na něm přišlo známé, byla jeho vzdorovitá brada a zelené oči. Ty oči byly vždycky jediná věc, kterou jsme měli společnou. Jinak jsme si nebyli vůbec podobní.
Opětoval mi pohled, přimhouřil oči. „Rád tě po těch letech vidím.“ Jo, to ti tak budu věřit, ty parchante…

„Škoda, že já nemůžu říct to samé.“ Ještě chvíli jsme se měřili pohledem, když se mě v tu chvíli někdo lehce dotkl ramenem. Otočila jsem se a za mnou stál Nate a zkoumavě si naši bizarní rodinnou sešlost prohlížel. 

Po chvíli mlčení se ozval Dimitri. „Nepředstavíš nás?“ 

„Ne,“ odsekla jsem.

„No tak, Nino, nezapomínej na slušné vychování. Tatínek by se obracel v hrobě, kdyby tě slyšel.“ Chtěla jsem po něm vystartovat, ale Nate mě pevně držel za pravou paži. Když jsem nepovolovala, škubl mi rukou a mně zraněným ramenem projela ostrá bolest. Jo, nejsem tak v pořádku jak tvrdím a on to zjevně věděl.

Stáhla jsem se a napila se šampaňského, které jsem měla ve skleničce před sebou. Pak jsem se zvolna otočila na Dimitriho. 

„Víš, ráda bych si promluvila s těmi kretény, které jsi za mnou poslal.“ A můj tón prozrazoval, že by to nebyl přátelský rozhovor.

„To už jsem udělal,“ ozval se známý hluboký hlas se silným ruským přízvukem. Bože, jak se mi po něm stýská… zahnala jsem tu myšlenku a připomněla si, že mě nechal na milost Dimitrimu a nesnažil se ho vůbec nijak zastavit. To zabralo.

Probodla jsem ho ostrým pohledem. „A co já s tím? S tebou jsem ani nemluvila.“ Po těhdle slovech konečně zvedl hlavu a já se mu podívala do očí. Byly sužované bolestí a tak hroznými výčitkami, že jsem málem zalapala po dechu. No, možná že to není až zas takový parchant… dost, okřikla jsem se, teď musím vyřešit něco horšího než znovunalezené svědomí psychopata.

Rozhlédla jsem se po celé místnosti. Byli jsme moc na očích a to se mi nelíbilo. Tony se bavil s nějakými investory a Tyler byl o pár stolků dál. Sledoval nás a Dawn, která do něj spolu se Sarah něco hustila, úplně ignoroval. 

Dimitri přikývl a následoval mě a Nata k výtahu, kterým jsme vyjeli nahoru do Tonyho kanceláře. 

„Udělejte si pohodlí,“ pokynula jsem rukou k soupravě černých luxusních kožených sedaček, která byla na druhé straně místnosti. 

Dimitri se posadil, Sasha zůstal stát vedle sedačky, odkud měl dobrý výhled na dveře, kdyby měl někdo přijít. Já byla spolu s Natem opřená o Tonyho stůl a sledovala je. Cinkl výtah a já i Sasha jsme okamžitě zpozorněli v očekávaní, kdo projde dveřmi. Objevil se Tyler a já se přestala zajímat, Sasha si ho ale měřil pohledem, který mu Ty ochotně oplácel.  

Konečně přešel místnost a opřel se o stůl vedle mě.

„Tak co tu chceš?“ obořila jsem se na Dimitriho, který tím byl zjevně velmi pobaven.

„Co bych měl chtít? Přijel jsem se podívat na svou malou sestřičku, a ujistit se, že jí nic nechybí,“ odfrkla jsem si. Co by mi podle něj mělo chybět? Hrob a kvalitní rakev? No ale on by mi nejspíš nedopřál ani pohřeb, prostě by mě vyhodil do kontejneru jako odpad a čekal, až mě najde policie, mezitím by už byl zpátky v Rusku a důkazy by zcela jistě nevedly k němu.

„Tak jo, oba víme, na čem jsme, tak to zkus znovu.“ Výsměšně se na mě díval.

„A proč bych ti měl něco říkat? Jak jsi teď řekla sama, víš to.“ Jo, ale chtěla jsem si to prostě potvrdit.
Podívala jsem se na Sashu, který stál vedle pohovky. Zatínal pěsti a přelétal pohledem po celé místnosti. Pamatovala jsem si, že tohle je u něj jediný projev toho, že je naštvaný.

„Mám návrh, co kdybychom si zahráli na pravdu?“ Tohle Sashu probralo a sotva znatelně na mě zavrtěl  hlavou. Dimitri se tvářil dost překvapeně, skoro až vyděšeně a Ty a Nate nevěděli, o co jde. 

Upírala jsem pohled na Dimitriho. „Copak, neříkej, že se bojíš?“

„Dobře. Ale ty začneš.“ Jak předvídatelné.

„Jdeme na to.“

Přešla jsem za Tonyho stůl, zvedla hrnek s tužkami a pery, odlepila falešné dno a vzala odtamtud klíč.

„Hej, jak jsi to věděla?“ ozval se překvapeně Tyler. Jen jsem se na něj usmála a otevřela horní přihrádku Tonyho stolu. 

Byl v ní staromódní revolver. Vytáhla jsem ho a vysypala všechny náboje. Potom jsem s ním zatřepala, aby Dimitri viděl, že je opravdu prázdný. Pak jsem vzala jeden náboj, vložila ho do bubínku a zaklapla.

„Nechcete dělat to, co si myslím, že ne?“ ozval se zděšeně Nate. 

Ani jsem se na něj nepodívala a přešla k sedačkám a sedla si naproti Dimitriho.

„Nebude tvůj šéf naštvaný, jestli mu to tady zakrvácíš?“ Podívala jsem se na něj pohledem, který nejspíš vyjadřoval moje mínění o něm.

„Jedna otázka, na kterou dostanu odpověď. Pak jsi na řadě ty.“ Sledoval mě s pochybností.

Pak jsem roztočila bubínek revolveru a poslouchala cvakání, než skončil. Rozhlédla jsem se po místnosti. Nate se tvářil tak vyděšeně a měl vykulené oči a otevřenou pusu, že za jiných okolností bych se mu smála. Tylerův výraz byl zředěnou podobou toho Natova, ale on aspoň udržel pusu zavřenou. Sasha se na mě díval. Nic jiného. Nepohnul se, obličej byl netečný, ale v očích mu hrálo milion pocitů. Nedělej to… zněl mi v hlavě jeho hlas. 

S hlubokým nádech jsem zvedla revolver ke spánku a stiskla spoušť. 

Cvak…

A nic se nestalo. 

Podívala jsem se na Dimitriho, který byl celý bílý, jako by nevěřil, že jsem to opravdu udělala.

Hlavou mi vířily otázky, na které jsme se chtěla zeptat, ale než jsem se stihla zastavit, vyjelo ze mě. „Co jsi tehdy řekl Sashovi?“

„Cože?“ jeho tvář byla zmatená, jako by si neuvědomoval, na co se ho ptám.

„Chci vědět, co jsi řekl tu noc Sashovi, že tě nechal, abys mě jen tak odvedl.“

Díval se na mě zpod přimhouřených víček. „Že tě zabiju.“

No… že mě to nenapadlo. Ale opravdu to bylo jenom tohle? Nevěřila jsem tomu, že by to udrželo Sashu v šachu tu noc, nebo víc než dalších deset let.

Podala jsem mu revolver. Jeho ruka se třásla, když ho přebírala, moje byla klidná. 

Chvíli si revolver prohlížel. Pak roztočil bubínek. Když skončil, zase hleděl na revolver. Pak s ním mrskl na stůl.  Vyběhl pryč ze dveří, Sasha váhal, ale jak uslyšel zvonek výtahu, vydal se za Dimitrim. 

Vzala jsem revolver do ruky a ze zvědavosti vyklopila bubínek. Náboj byl tam, kde měl být. Sakra… škoda, že je to takový zbabělec. Mohlo být po problému. 

Otočila jsem se a uviděla, že Nate už se jakš takš srovnal, byl akorát bílý jako stěna. Tyler měl na tváři škodolibý úšklebek. 

Došla jsem ke stolu, dala ostatní náboje zpátky do revolveru a vrátila ho do šuplíku. Klíč jsem schovala na místo, a pokud budu mít štěstí, Tony nezjistí, že jsem tady byla. 

Byla jsem na cestě ke dveřím, když se Tyler ozval. 

„Jak jsi věděla, že tam nebude náboj?“ Aniž bych se otočila, odpověděla jsem mu. 

„Nevěděla.“ 

Z místnosti mě vyprovodilo dvojí zalapání po dechu.

 ***
A protože jsem prostě perfekcionistka, tak tady jsou šaty :) 
Sarah
Nina
Dawn
 

11 komentářů:

  1. Ach...konečně jsem se dočkala...:)... Chodila jsem sem kaźdý den dvakrát a dočkala jsem se a dostala svojí dávku... Šaty, které měla Nina jsou užasné... Sasha se mi líbí čim dál víc a Dimitri je malý, ufňukaný, ustrašený badtard...:D... Děkuji za kapitolku... A jen tak dál..=D

    OdpovědětVymazat
  2. Kdy bude další kapitolka...? Jsem zvědavá jak to bude pokračovat...

    OdpovědětVymazat
  3. Tak kdy už bude další kapitola?

    OdpovědětVymazat
  4. Je tu ještě nějaká naděje, že někdy napíšeš další kapitolku této úžasné povídky? Už mi velmi chybí...

    OdpovědětVymazat
  5. Chci se zeptat, končíš? No ták, aspoň to dopiš :D prosím?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. OK, tak to zkusím dopsat... už se mě ptalo víc lidí, takže s tím zkusím něco udělat... ale nic neslibuju... ale představovala jsem si to a vidím to tak na 5 kapitol a konec :D

      Vymazat
    2. Díky si zlatá!!! :D Aspoň že tak :DDDD

      Vymazat
  6. Jsem ráda, že to zkusíš dokončit... Už jsem ani nedoufala... Díky... =D

    OdpovědětVymazat
  7. Takže - můžu vás informovat, že kapitola 18. je ve stádiu výroby... momentálně má 896 slov a ten plánuju minimálně ztrojnásobit, než ji zveřejním, takže prosím ještě chvíli strpení :)

    OdpovědětVymazat
  8. Ahoj, jak to vypadá se slíbenou kapitolkou?

    OdpovědětVymazat